Další kecy o tom, jaká sem p*ča.

19. dubna 2014 v 23:55 | julí |  life and my life
Asi už nemam sílu,
o něco se pořád snažit.
Snažit se nezapadnout,
snažit se..
Vlastně nemam sílu vůbec na nic.
Sedim uprostřed pokoje s šílenym bordelem a už několik dní se snažim přijít na jedinej důvod proč bych to měla uklidit.
Je mi hrozně, ale nikam se neschovávam.
Možná mi ani neni tak hrozně.
Možná mi takhle má bejt normálně.
Stála sem třičtvrtě hodiny na zastávce, kam neměl přijet žádnej autobus.
Prostě jen tak.
Možná, že jednou zkamenim.
A nebo si najdu nějákýho průměrnýho manžela, budu s nim mít průměrnej život a průměrný děti.
S našim průměrnym platem vystačíme akorát tak od vejplaty k vejplatě.
Budem nadávat na politiku a za naší neschopnost obviňovat jiný lidi.
Snídat budem chleba se salámem.
A jednou ráno se vzbudim, podivam se na ten salám a vyskočim ze sedmýho patra našeho panelákovýho bytu.
Doufam, že se zabiju.

Proč mi připadá, že celej svět vidim tak hrozně z dálky?
Proč mam nasazený sluchátka, když nehraje žádná hudba?
A proč je tak těžký vydržet jedinej večer při smyslech?

Vždycky řikali, že až budu velká, tak mne tohle přejde..
Nejsem už dost velká?
 

Hledam divný lidi.

13. února 2014 v 0:39 | julí |  life and my life
Prej labilní.
Prej magor.
Blázen.
A tak.
A i kdyby.. ?
Neměl by si toho spíš vážit?
Co je špatnýho na tom, že vidíte víc?
Jak ráda bych poznala někoho, kdo nudně nežije jenom Tady,
Jak ráda bych poznala někoho, kdo se dokáže otevřít možnostem.
Jak může vynadat někomu, kdo brečí ve skříni?
Jak moc nechápe.
A jak vždycky, když sem po dlouhý době něco píšu naivně doufam, že přijde nějákej zázrak, změna, někdo..
Chci poznat lidi, který nejsou stejný jako ostatní.
Lidi, který maj vlastní názory, myšlení, svět.
Lidi, kterejch bych si mohla vážit.
Kde se takový hledaj?


A jak ještě můžu psát na blog, kam sem psala v 15-ti.
No nic.

Záblesky

19. října 2013 v 23:38 | julí |  life and my life
Nemůžete říct ani půl slova.
Vlastně by stačila asi desetina a ta hladina se nad váma zavře.

Upínáte se k jedinýmu bodu, kterej se snad pořád vzdaluje.
V tom prázdnym prostoru.
Tak strašně riskujete, všechno, co máte.
Jenom proto, že se toho tolik v sobě nedá udržet.
Zvykli ste si mluvit a teď se děsíte, že jednou někdo pochopí.

Tak dlouhý dny a tejdny a chvíle.
Že je prostě musíte zkracovat lehkym gumovánim mozku.
Ačkoli tim absolutně posíláte do háje všechno důležitý.

And I want to kiss you,
make you feel allright,
I'm just so tired to share my nights.

Připadá mi to jako nějáká paralelní realita.
Chvíle, kdy bych měla bejt šťastná si uvědomuju až zpětně a s takovejma výčitkama.
A pak pořád jenom čekam, kdy přijdou další, který bych mohla zase promeškat.
Jako začarovanej kruh, ale vy se nemůžete přestat dívat, protože..
Protože ste tenhle pocit už roky nezažili.

Tolik si to přejete a zároveň víte, že to nemůžete mít, protože kdyby ste to dostali nemuseli by ste to zvládnout.
Ale nechcete přijít ani o jedinej okamžik, kdy máte pocit, že je smysl.
Co dokáže pár dní.


Pořád čekáte až se něco stane samo.
Protože je těžký je vzdát se něčeho, co jste už nechtěli, když to má přijít a záleží jenom na vás.
Je těžký si uvědomit, že to máte rádi i přes to, co všechno bylo.
Jak jenom člověk zapomíná.
A je těžký volit mezi tim, zda riskovat a ublížit sobě nebo někomu jinýmu.

Ale je to tak strašně krásný.
Pár minut.
 


když vám to celý přijde jako blbej vtip.

13. července 2013 v 11:56 | julí |  life and my life
Když už prostě víte, že je všechno špatně.
Když váš to ničí od rána do večera.
Když si vyčítáte všechna rozhodnutí.
Když vás ta bolest tak svírá uvnitř a vy se bojíte, že když se pokusíte něco změnit, bude to bolet ještě víc.
Když máte pocit, že není cesty ven a všechno vám připadá tak absurdní a neuvěřitelný.
Když každá další chvíle a každej další den se stává jenom další chybou.
Když jste už tak vyčerpaní, že nemůžete, nechcete.. nebo prostě nevíte jak..
Když jediný, co vidíte jako řešení by ublížilo tolika lidem, ale..
Když si člověk prostě myslí, že tohle už je moc a že to nemůže bejt horší a pak se zase a znova ukáže, že může..a vy jenom koukáte a nechcete věřit.. nakonec to začnete vyčítat sobě a připadáte si jako blázen předevšema, co tvrdí opak.. když se vám má rozletět hlava a tisíc střepů a vy si přejete prostě jenom zmizet.
Když se snažíte si uvědomit jaký sou lidi svině, ale pořád vám to uplně nedochází. Protože nevěříte, že i vám by mohl někdo ublížit.
Když jste tak strašně naivní a.. a máte ten hrozně marnej pocit, že jste moc dobrý pro tenhle svět.. nebo aspoň pro nějáký lidi.
Když si vzpomenete na usínání s hezkejma myšlenkama a důvěrou a po probuzení zjistíte, jaká to byla lež a litujete všeho, čeho jste se z hloupý víry vzdali a tolik by ste to chtěli vzít zpět a změnit, nikdy se až sem nedostat.
Musíte se vrátit zpátky, protože tohle je konec cesty a neni kam dál, žádná křižovatka, ani most, nic.
Jenom se rozhlídnout.
Když ani po přečtení takovejhlech článků, kterejch máte v záloze tisíce, vám to nestačí. A upřímně víte, že je tu možnost, že v tom budete pokračovat.
Po cestě která neni. To je nejhorší.
Když prostě sami sebe nechápete a nejrači by ste si nafackovali a doufáte, že to udělalá někdo jinej a probudí vás z týhle noční můry.
A když se oběvujou jiný světla, ale vy je, snad z čistýho šílenství, zhasínáte a věříte dál tý jedný prasklý žárovce.. jako idioti.. jako by ste se snad nebyli schopni připustit, že to byl omyl a i vy ste se mohli splést.

..když je dalších tisíc když a jen málo z nich je pozitivních, ale vám i minimum stačí jako dobrá výmluva..

Blouzněníí

10. května 2013 v 22:54 | julí |  life and my life
Mam horečku a v krku minimálně drátěnku na nádobí.
Chvíli trvalo než mi došlo, že už to neni kocovina.
Myslim, že se mne moje tělo snaží odrovnat.
Vzpoura.
A příští tejden tři zkoušky.. do pr...
Je mi jasný, že tohle tady asi nikoho nezajímá, ale nemam si teď s kym povídat.
Vlastně už se s lidma vůbec nebavim.
Něják nemam energii se zabejvat jejich malostí. :D
Tak mne napadá.
Čte ještě někdo tyhle blogy?
Nebo už se všichni přeorientovaly na ty "módní bloggerky"?
Achjo.
Přijďte sem někdo.
Už mi z toho jak sem tu jenom s kocourem hrabe.
Řešim s nim statistiku, psychologii... všechno..
Myslim, že z něj bude docela vysokoškolsky vzdělanej kocour.
Ale fakt..
Někdo, kdokoliv.
Potřebuju..
Něco.. asi lidi.
Tak jo, čekam.

Still alieve, still unhappy.

10. května 2013 v 22:14 | julí |  feelings and thinkings :)
Objevila sem se v životě.
Dlouhym, stereotypnim, nudnim, ale vytíženym životě.
Zpátky.
Nebo ne?
Kam.
Málem bych i zapomněla co je skutečnost.
Tenhle svět se mi pokouší namluvit, že co vidím je to, co si myslím, že to je, i když neni.
Fakt, že tomu všichni věří mi nepomáhá.
Nechci taky oslepnout a žít jenom v představách.
Všechno bude tak jak budu chtít a ovlivnit můžu cokoli, je to muj film.
Nevim co je realita, ale něják vim, že tohle ne.
Pokoušim se radovat z běžnejch věcí, občas i zapomínam.
A chvíle kdy si uvědomuju víc se objevujou míň a míň.
Asi bych se musela zbáznit.
Měla sem notebook, měla sem ho už pár let.
Měla sem ho fakt ráda, byl fajn, užitečnej, bavil mne a byla sem na něj zvyklá.
Ale občas už prostě nefungoval jak by měl.
Vyměnila sem ho.
Občas člověk asi potřebuje novej model.
I když mam strach z takovejhlech změn.
Takže co dál?
Možná potřebuju vyměnit ještě pár věcí.
Jo a Praha?
Praha neni vůbec tak fajn jak se zdála bejt z dálky.
A jedný části mýho já stejně pořád nikdo nerozumí.

what's wrong?

2. června 2012 v 22:50 | Julí |  feelings and thinkings :)
Netuší hloubku
netuší hloubku tý bolesti
je všude a pořád
ať už se klepu v tmavym tichym koutě nebo se směju na akci
svírá mne uvnitř
a jedinej, komu bych o tom řekla se mi akorát vysměje
nechápe to
nevidí.. asi
ale to nikdo..
taky sem to neviděla.. a pak se oběsil
ta nesnesitlená úzkost
kdy to zkončí?
kdy?!´

Meměla bych tohle psát, vim, že ne, ale sem tak neuvěřitelně nešťastná..
Nevěřim, že život má bejt tohle.

prázdný hlasy

30. září 2011 v 21:37 | julí |  life and my life
Cítíte to dunění v zemi?
Vidíte ty pohyby vzduchu?
Všechno se zdá bejt tak uspokujující..
Jako v reklamě.

Dhis ol - d gejm
Posloucham transvestitu a dělá mi to fakt dobře.
Tak slizce sladkej, tak roztomile ulhanej..
Jako všechno tady.

Fakt už mne to ničí.
Ta škola, ten gympl, čtvrťák - díkybohu!
Ty lidi - such idiots!
Promiskuitní v názorech.
Všichni se jen snaží, aby nevybočovali, aby si jich někdo nevšim,
aby si z nich někdo nedělal srandu, sou posraní až za ušima, že udělaj něco, co se většině nebude líbit.
Panebože!
Mam pocit, že v naší třídě je snad trestný mít vlastní názor.
Jenom hledaj někoho, kdo jim bude řikat, co si maji myslet a oni budou přikyvovat - jak ofce.
Takovýhle lidi by likvidovat hned po narození.
Dejchaj mi muj kyslík.


Víte, co sem řikala o Sofiině světě?
Už sem na tý psí kůži.



Návrat, ač zbytečný.

15. září 2011 v 18:30 | Julí |  bezcenný slinty :D
Takže.. asi bych se měla omluvit, ale tak něják to neumim a i když to dělam, tak to věčinou nemyslim upřímně.. Ahoj, sem zpátky. -postačí
Mam se ptát, kam zmizel ten půlrok nebo budem dělat, že žádnej nebyl? Fajn. Druhá možnost.

Žiju asi strašně obyčejnej život. V podstatě stereotyp. To, co sem vždycky nechtěla. A víte, co je nejhorší?
Vyhovuje mi to, sem šťastná. Chodim do školy, neopiju se víc jak dvakrát tejdně, neužívam žádný psychotropní látky, neporušuju zákony, nijak si neubližuju, mam fajn kluka, kamarádky, rodinu, peníze mi nechybí, zdravá sem, prostě stav asi tak na sebevraždu.
Možná to nechápete, ale absurdní to neni.

Sem tak strašně v klidu, až sem z toho nervózní.
Ani kalorie už si nepočítam.
Nic nepotřebuju a ani nechci.
Baví Vás to číst? Ne? A teď si představte, že by ste to museli žít..
Já chci mít nějákej problém!!! :D
..aby bylo o čem psát.
Tohle je taková Okurková sezóna v mym životě, proto ten půlrok.
Nemam moc ráda okurky, možná tak na oči.
A co mrkev? Máte rádi mrkev? Na mne je moc tvrdá.
Paprika? Ani ne.
Mam ráda květák, nevim proč, ale je fajn.
A jahody. Ty mam nejradši.
Asi proto, že nejsou zelenina..
Hm.


closed by memories

17. dubna 2011 v 21:44 | julí |  bezcenný slinty :D
Dojdou slova, dojdou (s)věty,
byl jsi tu a byli sme ty.
Kde jsou časy?
To jsme asi,
byli jiní, byli sami,
dlouhé noci pod hvězdami.
Teď je všechno tvý a cizí,
chybí mi to, vše mi mizí.

A prej, že sou vodnáři zaměřený na budoucnost.. :D
Pročítam si tu kousky papírů a útržkama básniček, který sem psala dřív..
Posloucham pravidelný nedělní hádky o politice z kuchyně..
Připadam si tak strašně stará.
Nasazuju si sluchátka a zastavuju čas.
The walls start breathing
My mind's unweaving
Maybe it's best you leave me alone..

uznávam, že tohle už je trochu prasárna.. :D

Pokud z tohohle článku máte pocit, že je nedopsanej, tak máte pravdu :D
Už mě nebaví vzpomínat.
Nechci se furt vracet a řikat si, že to bejvávalo lepší.. k čemu?
Stejně stroj času nevyrobim, protože v hodinách fyziky se zásadně nezabývam fyzikou.
Takže.. ehm.. stedujte tu barbínu.. miluju barbíny :D
A jdu spát, nechce se mi čekat celou noc, jestli napíše nebo ne.. vždyť je mi to jedno. (jinej, než o kterym to bylo na začátku článku :D)
No nic, najdu si holku, hm. :D


A co když tu jee.. neexistujee..

9. dubna 2011 v 17:06 | julí |  feelings and thinkings :)
Dear, come here 'n' be my friend..
Místo jů píšu ú a cejtim se fakt hustě.
Je mi 18 a furt mu věřim.
..že prostě jednou přijde den, co smaže rozdíly. Mezi snama a realitou, duchama a upírama, tím, co bylo, je a bude.. chápete.
On to řiká.. řikal by, kdyby řikat moh.
Leju do sebe kyselinu a čekam na tu díru v břiše.

Snad sem to nepřehlídla, ne?

Strašně bych si zas dala zelený, ale něják trpim představou, že mi to žere mozek.
A bonbony jim jenom červený, jo.
Cookie, come here 'n' be my friend.
Tygr, hloupej, Tracy.
Ještě pár let.
Vzpomínáte?















I'missing me

20. března 2011 v 16:13 | julí |  feelings and thinkings :)
Chybí mi něco... chybim si já..
Chybí mi probděný noci plný myšlenek o smyslu života a sebevraždách, chybí mi probrečený večery kvůli hloupostem, chybí mi žiletky, chybí mi prst v krku, chybí mi ty hlasy, chybí mi bezstarostnost a ten celkovej smutek, chybí mi moje deprese, chybí mi ty chvíle, kdy sem ležela na posteli a čekala až umřu, chybí mi moje dětství...

Možná, že už ve svym životě vidim smysl.. ale to já doprdele nechci!
Omezuje mne to, to nejsem já.

Jsou chvíle, kdy se vracim, ale je jich zatraceně málo. měla bych bejt šťastná, ale...
Vždycky, když mi něčim ublíží, tak je to jako dřív. Přemejšlim o smrti a...
Asi sem blázen, připadá mi, že schválně vyhledávam něco, čim by mi moh ublížit..
Všechno si to dělam sama.. abych se nenudila?

Dost už.

Docela bych někam odjela, pryč od všeho, zmizet a už se nevrátit.
Škoda, že na to nemam koule.
Posrat si život.. ale proč ne? Vždyť o co tady jde?

Stresuju se takovejma maličkostma, že si sem fakt už k smíchu.
Taková sem nebejvala.
Nakopejte mne někdo do prdele. :D
Už se sebou nevydržim.


Out of range.

28. prosince 2010 v 13:52 | julí |  life and my life
A handful of moments I wished I could change..

Nemam žádnou představu..
Jak. Kam a proč.

Zastavit život v týhle době a už se nikdy nehnout dál.
Nechci bejt dospělá.
Nechci se stěhovat.
Nechci děti, ani manžela.
Nechci přijít o ty večery.
Nechci žít jinak.
Nechci, aby kolem mne všichni umírali.
Muj život mne sere, ale v podstatě vyhovuje.

Hele, ja sem vždycky nebejvala takhle blbá..
To ten alkohol, vážně.
Kdy sem naposled šla spát střízlivá?
Kdy naposled byl den, že bych se aspoň nenapila?
Vadí mi to.
Ale nemam na to, to něják měnit.

In a city of fools
I was careful and cool
But they tore me apart
Like a hurricane.


Cookie.. tak kde seš?!
Omlouvám se za poslední..víc než rok..byla sem mimo.
Víš, jak moc tě potřebuju.
Vždycky budu.

Pořád srovnávam sebe teď a před rokem.
Sem hloupější, ošklivější, píšu hůř, chovam se hůř, ..
Psychicky uplně vyčerpaná.
Jakto sakra??


Asi prostě neumim bejt šťastná.
Zvlášť když mam všechno, co chci.


život a smrt a on?

6. listopadu 2010 v 23:40 | julí |  life and my life
Není to tak, že bych měla ráda smrt.. jen vidím v ní určitou pravdu.
Možná proto, že se ještě neznáme.
Připadá mi jako bych se k ní obracela, když je mi nejhůř.
Je tu pro mne vždycky, kdykoliv jí budu potřebovat.
Když o ní přemýšlím, uklidňuje mne to.
Taková moje útěcha.

Pořád teď vzpomínám.
Říkam si, jak bych vrátila čas. Udělala věci jinak.
A to je mi 17.. co si budu řikat ve 30-ti? 40-ti?
Nepředstaviltelný.

Nejde koukat do budoucna, když za sebou pořád něco necháváte.
Časy, zvyky, kamarády..
Nejde koukat do budoucna, když se nemáte na co těšit.
Nejde koukat do budoucna, když víte, že to bude jenom težší..

Měla bych žít přítomností, ale ta plyne takovou rychlostí, že si jí sotva uvědomuju.
Užívat si každej novej den.
Radovat se z maličkostí.
Důvěřovat lidem.
Bejt šťastná.

Jo, teorii bych zvládala, teď to uvést do praxe.
Nechci ve všem hledat to špatný.
Nechci si pořád vyčítat co bylo.
Nechci bejt tak strašně nedůvěřivá.
Nechci,aby mi pořád něco vadilo.

Ty poslední dva řádky sou zase o něm.
Chci mu věřit, tak strašně moc.
Pak by všechno bylo lepší..

Bohužel ale neni tak jistej jako smrt.


        Tenhle obrázek miluju, je tak.. čistej.

Koušu se.

3. listopadu 2010 v 15:50 | julí |  life and my life
Mám na ruce kousanec.
Dvě modřiny ve tvaru spodních a horních zubů.
Zjišťovala sem od koho to asi je..
Za ty čtyři dny prázdnin, co byly sem moc střízlivá nebyla.
Nepamatuju si, že by mne někdo kousal..
A dneska, zrovna když sem psala kompozici z matiky, mi došlo.. vždyť to sou moje zuby.
Ten otisk přesně sedí.
Tim hůř.

Asi bych si na sebe měla dávat pozor.


Nerada lidem přeju něco špatnýho. Často se jim to pak stane.

Promiskuitní zmrdi..

30. října 2010 v 15:57 | julí |  life and my life
Nikdy nezapomenu,
nikdy to nepřestane bolet,
nikdy to nebude dobrý,
nikdy.

Jak jen mohli?! Bože.. vždyť mi bylo asi deset..
Je to tak dávno, ale vždycky, když si vzpomenu, mam slzy v očích.

Pamatuju si uplně přesně jak mi to řekli.
Každej detail tý chvíle.
Myslela sem, že je to vtip, že se tim jenom straší děti.
"Pro tebe se nic nezmění, máme tě rádi."
Jak by se mohlo nic nezměnit?!
Nevěděla sem, co si myslet.
Ani teď nevím.
Ale strašně to bolí.
Proč?

Proč se vlastně tak přetvařuju?
Asi si myslí, že sem v pohodě, že je všechno fajn.
Nejsem, nikdy nebude.

Po sedmi letech sem schopná o tom napsat pár řádků.
Dobrý..
Třeba za dalších sedm i něco řeknu..


Dala bych cokoliv za to, aby to bylo jinak.. cokoliv.

Mluvím, nikdo neposlouchá.

22. října 2010 v 22:50 | julí |  feelings and thinkings :)
Sofiin svět.. propadám se hloubš a hloubš do tý psí srsti..
Přestávám se slyšet.
Bejvala sem mimo, viděla sem věci, napadaly mne myšlenky, cítila sem.
Teď už sem jenom mimo.
Buď sem to ze sebe vychlastala a nebo jenom stárnu..
Děsí mne ta povrchnost, co má přijít.
Bude hůř.

Všechno je to tak dávno a zároveň tak teď.
Nemám ráda změny.
I když svět bez záchodovejch mís a ostrejch hran by bejval moh bejt fajn.

Za posledních skoro-už-deset měsíců (bez toho tejdne ve kterym vznik minulej článek) sem viděla nejmíň záchodovejch mís za poslední tři roky. Zajímavý.

Ale chybí mi jedna věc.. strašně moc. Nevím jestli ví, že mi chybí. A i kdyby..
Vím, že nechápete. Nemyslelete si, že jo. Já vím, že ne. Ale to nevadí.
"Věc" by chápala. Aspoň myslim. Vždycky se tvářila, že chápe.
To mi chybí.

Melu sračky.
Mam v hlavě bordel.
Jak uklidit?


devět měsíců..

13. října 2010 v 19:19 | julí |  feelings and thinkings :)
Chce se mi křičet a utíkat a spát a snít a smát se a doufat a uvěřit a vrátit to a už zase brečim..

Svírá se mi žaludek a pak povoluje.
Zastavuje dech a pak se nadechuju.
Tečou mi slzy a pak usychaj.

Chvilku myslím, že je všechno fajn, ale najednou si na něco vzpomenu a zas to na mne spadne.
Achjo, Julino, co blbneš?

Nemáte někdo zmizík na vzpomínky?
Změny prostě bolí.
I když jeho asi ne..

Štve mne strašná spousta věcí.
Především to, že mne štvou..

Stačilo pár detailů.
Pořád tak naivně doufám.. ani už vlastně nevím v co.

Shut up brain! ..and heart.

Vím, že to časem přejde, vím, že jo.
Asi je tohle normální.
A budem kamarádi.. tak co je?

Jsem tak hloupáá a přecitlivěláá la láá..


A stejně bych asi chtěla, aby tohle čet, i když vím, že nikdy nebude.

Nic o ničem.

1. října 2010 v 21:23 | julí |  feelings and thinkings :)
Byl tu článek..
Smazala sem ho.
Mám pocit, že už prostě neumím psát.
Myslím, že nedokážu vyjádřit celou podstatu skutečnosti
a nechci podávat neuplný informace nebo něco zkreslovat.
Takže psát nebudu.
Aspoň než mne tohle přejde..

za pět minut..

9. září 2010 v 19:43 | julí |  feelings and thinkings :)
Ve vězení z nadějí,
v zajetí představ,
spoutána sny.

Tolik mne omezuje má vlastní fantazie.
Jak absurdní.
Naivní víra zastírá mysl.
A sny mne táhnou k zemi.

Jen roztáhnou křídla a leťet!
Začít někde jinde.
Nedoufat.. jen přijímat co přichází.

Naděje bez naplnění, to je to, co mne ničí.
Když nic neočekáváte nemá vás co zklamat.




Zase ty myšlenky.
Jak jen je zastavit?
Létají hlavou sem a tam a nedaj mi ani chvilku klidu.
Miliony.
Slyším se křičet "Už dost!".
Ale nic se nemění.






Další články


Kam dál