head empty?

1. září 2008 v 21:50 | julí |  life and my life
proč mam občas pocit, že už nemam co říct?
to je ta továrná na myšlenky rozbitá a nebo co?
vždycky sem cítila, že mam hlavu upe plnou, ale jak toho bylo moc, tak sem nevěděla kde začít a jak to dostat ven...
a teď? ...nic...tma...prázdno...
woe lidi, jestli se nepřizná ten, kdo mi ukrad mozek, tak budu zlá! :D
doufam, že to tak nebude napořát ptz i ty články se píšou o moc hůř...bez duše...
nevím co dál psát...nevím...nevím...nevím....pomoooc :D....ááá...pořád nevím....
....tak jo! ...světlo na konci tunelu...popíšu dnešek...proč? ...protože dnešek byl důležitej :D ...první den mího novýho života...tak to snad stojí za zmínku :)
ehm...začlo to před pěti lety-tehdy sem se rozhodla, že chci na gympl-právě na tenhle gympl ...
celou tu dobu potom sem se stresovala, že to nedam...omyl...přímačky sem udělala i když kvůli těm nervum předtim musel málem přijít pan psychiatr...ale nevadí,nevadí...byla sem 8. -sice nic moc,ale hlavně že sem se dostala...pak ještě půlrok těšení a srdečnýho loučení s bejvalejma spolužákama...dva měsíce prázdnin...a....a?...a ten den byl tu! den kvůli kterýmu sem noc předtím oka nezamhouřila...den kvůli kterýmu sem se tak bála...den který mi otevíral nové dveře...přišel tak tiše, jakoby si snad myslel, že ho přejdu bez povšimnutí...
vlastně ani tak nešlo o ten den...moh to bejt kterejkoliv jinej,ale do školy se prostě už chodí 1.září tak měl smůlu...nebo štěstí?...zatím těžko říct...
ten den pořád je...je to dnešek...dneska sem viděla všechny svoje nový spolužáky a právě dneska sem zjistila, že jestli nezačnou aspon trochu víc mluvit, tak mě tam asi klepne :D
všichni přišli...lehce vyděšeně se rozhlídli...tiše se posadili a stejně tiše seděli až do konce...
né, to bych jim zase křivdila...občas někdo mluvil, vážně! ...vlastně jich mluvilo docela dost...ale jenom tak jeden s jednim...jako by se snad báli...potichoučku šeptali.. nejspíš nějáký tajemství...
vždyt to byl první den...co bych po nich mohla chtít...třeba se časem rozmluvěj a bude je mít ráda...
jo, určitě je budu mít ráda, ale nevěřím tomu, že víc než ty bejvalý... ty mi budou chybět jako snad nic na světě...byli mojí součástí...moje rodina...moje všechno...
ráda bych o nich psala...psala bych o nich hodiny a hodiny... popsala bych i to nepopsatelný,ale nemůžu...
nechci tu mít potoky černejch slz a tak s timhle beztak nudnym článkem zkončim...
jenom na závěr chci říct, že sem je měla víc než ráda a pořád mi nedochází, že už to nebude jako dřív...už nikdy...achjo...kam sme se to zase dostali?! :'(
...už vím kde mam mozek, duši, myšlenky...všechno zůstalo tam...na základce...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MishaceQ* MishaceQ* | Web | 2. září 2008 v 17:07 | Reagovat

Taky bych se strašně ráda vrátila k nim...Nebo bych je všecky vzala s sebou do Tábora.. Ale nende to... věřím ale, že ve vašich řadách /hlavně u těch co sedí před náma :D/ najdu taky kamarádky k nezaplacení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama