..smrt je jen jedna z možností..

27. února 2009 v 20:11 | julí |  life and my life
chtěla...už neví co

Sakra ta skleróza, asi vážně stárnu.
Napsala bych, jak sem byla na horách, jak to bylo skvělý, jak sem byla na dalších a ty byly snad ještě lepší. Jak sem byla na Luneticích, kde to bylo užasný, ale i já zpívam líp než oni. Jak sem byla ve všech možnejch Táborskejch hospodách, jak sem dostala gumovou kachničku, jak...jak prostě pořád je to dobrý.
Ale né, nechci psát o tom pozitivnim...musim si užívat věku, ve kterym převládá pesimistickej pohled. Deprese, deprese, deprese. Vono to neni zase tak těžký...
Vlastně nevim jak se dívat.
Tentokrát se fakt něco stalo...
Uplně normálně. Normálnim revolverem. V normálnim pokoji. O normální Neděli. Normální 16-ti letej kluk. Normálně chodil k nám na gympl. Normálně už nechodí.
Zastřelil se.
Je to asi 14 dní, ale stejně na to musim pořád myslet. Možná mi to změnilo pohled na sebevraždy. Už si nejsem jistá, že bych to dokázala.
Neví co zahodil. Neví, že to mohlo bejt časem lepší. Co všechno moh bejt...
Nechtěl. Tak prosim.. Jeho volba. Ale byl hezkej...
Chtělo by to nějákej chytrej závěr. Inspirace došla.
Tak jindy..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mishi Mishi | Web | 1. března 2009 v 12:33 | Reagovat

Taky nad tím furt musim přemejšlet... V podstatě sem ho ani neznala.. Párkrát sem ho potkala na chodbě, párkrát o něm vyprávěla kámoška, jak je to bezvadnej kluk... Když sme ve středu měli tu matiku v jejich třídě, dcl mě to dostalo... Lavice, kytka, fotky, heslo "Život je o luxusu..." Tak ale kam se ten luxus poděl? Odešel... Společně s ním...

2 Elíí Elíí | Web | 23. března 2009 v 18:53 | Reagovat

Já na něj mám taky svý vzpomínky. Byl to kámoš. Byl to ten, co šel s námi z recese do tanečního vystoupení pro školu. Byl to ten, co tam ještě s kamarádem vymyslel několik ´´tanečních kroků´´, ten, co se tam válel přede všema válel po zemi jako blázen, potom dupal a přitom se pobaveně smál a užíval si svých 5 minut slávy a je to ten, s kterym jsem trávila jedno období skoro každej den. Ten, s kterym jsem si poprvý nějak řádněji užila discotéku. Ten se zvláštnim pohledem, jakoby v sobě něco skrýval. A on evidentně opravdu něco skrýval..

..Je to několik týdnů, ale já na to taky často vzpomínám. A pomalu si uvědomuju, že už ho NIKDY neuvidim. NIKDY mu už na obědě neřeknu ´´Čááááu, jak žiješ??´´ ŽIJEŠ?!

Zdá se, že ten jeho bezstarostnej úsměv, co na mě vždycky hodil, tak bezstarostnej nebyl..

3 Julí Julí | 11. dubna 2009 v 0:07 | Reagovat

já nevim tyo... nehápu... chápat nebudu... nechci, aby to bylo jako to bylo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama